Balada z časů kolektivizace je zpět

Slavný film Všichni dobří rodáci režiséra Vojtěcha Jasného slaví obnovenou premiéru v restaurované podobě na Letní filmové škole.

Po čtyřiačtyřiceti letech se vrací do kin jeden z nejoceňovanějších titulů domácí kinematografie. Ceněné dílo významné osobnosti československé nové vlny prošlo digitálním restaurováním díky Nadaci české bijáky, která shromáždila prostředky na jeho renovaci.

Legendární snímek, který se brzy po své premiéře v roce 1969 ocitl na seznamu zakázaných děl, si diváci mohou vychutnat na velkém plátně v nejvyšší kvalitě od příštího čtvrtka, kdy vstupuje do kinodistribuce. Restaurovaná verze byla už premiérově uvedena na MFF Karlovy Vary a nyní se představí i divákům 39. Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Součástí programu této tradiční filmové akce, pořádané Asociací českých filmových klubů, je i reprezentativní retrospektiva autora, který v loňském roce oslavil 87. narozeniny. Přehlídka se zaměřuje hlavně na ty snímky, které Jasný natočil po odchodu z Československa v roce 1970.

Středobodem režisérovy tvorby ovšem zůstávají právě Všichni dobří rodáci, kteří Jasnému vynesli Cenu za režii ex aequo na MFF v Cannes. Prestižní festival tehdy přiřkl i Cenu nejvyšší technické komise nádherné barevné kameře Jaroslava Kučery. Ta je prakticky další postavou ve vyprávění o sousedech z moravské vísky, jejichž radostnou pospolitost těžce naruší kolektivizace. V poetické kronice, ke které Vojtěcha Jasného inspirovaly osudy obyvatel jeho rodné Kelče, hrají důležitou roli i kostýmy výtvarnice Ester Krumbachové. Práce s barevnými kontrasty a přirozeným světlem vdechuje Rodákům neopakovatelnou atmosféru: jde o typický „vstřícně krásný“ film, který se svým vizuálním půvabem pokouší vyvážit (či dokonce zastřít) bolestnou vážnost zobrazovaných událostí. V tomto směru Jasného Rodáci ladí s tím současným kinematografickým trendem, který duchovní poselství často až bezostyšně váže na kýčovitou obrazovou stránku.

Vypjatě poetický duch, stupňovaný do až surrealistických momentů, v Jasného filmu ladí s nadčasovými motivy lásky a smrti. Ty osudově zasahují většinu hlavních postav. Zatímco milostná vášeň vtahuje místního pošťáka a sličnou vdovu do navenek bezstarostného víru přítomnosti, kradácký Jořka s pyřkem (Vladimír Menšík) se v příliš důsledné snaze přechytračit budoucnost připraví o život – a bonvivánského kulaka Zášinka (Waldemar Matuška) skolí býk jako oživlá výčitka za hřích z války – opuštění židovské manželky. Pozornost na sebe však nevyhnutelně strhuje sedlák František (Radoslav Brzobohatý), mlčenlivý a tvrdohlavě čestný muž, který zosobňuje až sebeničivou lásku k rodné hroudě. Právě on se pro vesničany stává ztělesněným morálním imperativem – a právě on se proto také stává obětí nového, komunistického režimu, který vesničany násilnicky odtíná od jejich půdy.

Přirozená harmonie mezi zemí a těmi, kteří ji obdělávají, nabývá v Jasného pojetí patosu příznačného pro vlasteneckou mytologii. Ta je pevně ukotvena v národní tradici, i když dnes může působit jako uměle vygenerovaný resentiment. (Sám Jasný se posun spojený s otřesy moderní historie pokusil v roce 1999 postihnout ve volném pokračování Rodáků, nazvaném Návrat ztraceného ráje.)

Postavy filmu nejsou zprvu pevně srostlé jen s krajinným horizontem, ale i provázané vzájemnými přirozenými vztahy. Ty se ovšem postupně rozvolňují a rozpadají: každá z postav nakonec bojuje svůj vlastní, osamělý boj, v němž původní rysy společenství beznadějně zanikají. Tragédie kolektivizace se nakonec rozplyne v urputně nostalgizujícím„co bylo, bylo“, jehož nositelem je v idylickém závěru kovaný komunista – bývalý varhaník Očenáš (Vlastimil Brodský)... Příběh o krachu přirozeného životního konceptu tak z hlediska historické zkušenosti nabývá kontroverzních rysů – a připomíná nám, že každá skutečná filmová klasika žije neklidným, provokativním životem ještě desítky let po svém vzniku.

Všichni dobří rodáci, ČR 1969, 115 minut.

Režie: Vojtěch Jasný. Hrají: Radoslav Brzobohatý, Věra Galatíková, Vlastimil Brodský, Eva Blažková, Waldemar Matuška, Marie Málková, Vladimír Menšík. Obnovená premiéra 4. srpna 2013

***

50 let Love Me Do Leoš Šedo je povoláním zubař. Zároveň je však i zanícený hudební fanoušek, jenž dovede své nadšení pro věc předat čtenářům, a nejen těm, kteří tak jako on přísahali na rokenrol. Po románu Kleště a výrazné knížce povídek Beatles přistanou v Praze dnes večer, kterou vydalo v roce 2009 nakladatelství Galén, pokračuje autor v literární dráze knihou Hrajte to nahlas s podtitulem 50 let Love Me Do. Už její objem (550 stran) naznačuje, že nepůjde o krátkou exkurzi. Startuje se v kabince kontroverzního diskžokeje Alana Freeda a pak už to jde ráz na ráz: Bill Haley, Buddy Holly, král Elvis, Chuck Berry a tak dál. Šedo podává stokrát omletá fakta s takovou svižností, že nedokážeme přestat číst, ačkoliv leckteré pasáže jsou každému, kdo se trochu zajímá o pop-music, přinejmenším povědomé. Někdo by mohl namítnout, že podobné knihy typu „letem světem“ nemají v době internetu valnou cenu. Ale pořád se přece rodí noví fandové, a i když poslouchají Eminema, dřív nebo později zatouží dozvědět se víc i o tom, co bylo předtím – pokud možno způsobem, který je neunudí k smrti. Michal Bystrov Leoš Šedo: Hrajte to nahlas aneb 50 let Love Me Do. Galén 2013, 550 stran

Šumava před sto lety Do časů prvních turistů objevujících těžko dostupné lesy, mokřady i vrcholy zavede zájemce výstava fotografií Josefa Seidela, který je považován za obrazového kronikáře Šumavy, a jeho syna Františka. Expozice nazvaná Klostermannovská Šumava je výběrem záběrů z Modravy a jejího nejbližšího okolí v různých ročních obdobích v letech 1890 až 1940. Ukazují místa, jež se dnes v této podobě už neuvidí, ale také místní obyvatele, které po krajině putující Josef Seidel v oněch časech zachytil (a byly to jediné podobenky, jež tehdy mohli získat). „Výstava je svým rozsahem a zaměřením zcela unikátní. Především ti, kdo okolí Modravy alespoň trochu znají, odcházejí doslova šokováni, jakou proměnou území od dob Karla Klostermanna prošlo,“ doporučuje starosta Modravy Antonín Schubert. Kuriózním zážitkem pro návštěvníky výstavy může být možnost dát se vyfotografovat před malovaným pozadím, jak se to dělávalo za časů Josefa Seidela. Expozici připravilo Museum Fotoateliér Seidel z Českého Krumlova, které fotografův archiv spravuje. Výstava bude otevřena až do října. Marta Švagrová Klostermannovská Šumava, Spolkový dům Modrava, denně 8–17 hodin

Na slavnosti do Troje Letní slavnosti staré hudby pokračují počátkem příštího týdne koncertem v kouzelném prostředí Trojského zámečku. Program s názvem El tambor del mundo se soustředí na italsko-španělskou produkci a v souladu s tématem letošní přehlídky (věčný Řím) připomíná tuto metropoli jako centrum barokního hudebního světa. Zazní skladby autorů, kteří se v Římě narodili nebo se tam po studiích usadili, jako Pietro Cesti z Arezza, německý fenomenální loutnista Giovanni Girolamo Kapsperger či kytarista Gaspar Sanz z Aragonu, jehož kytarové kompozice inspirovaly další generaci skladatelů. Jejich díla budou rovněž na programu – jde například o Santiaga de Murcia. Skladby provede soubor Euskalbarrokenensemble, který se specializuje na historický repertoár a opírá se o důsledné muzikologické bádání. Se souborem vystoupí španělský kontratenor Carlos Mena. Barokní zámek Troja je ideální prostředí pro koncerty staré hudby a i v minulých ročnících vždy skvěle zafungoval, monumentální interiéry i zahrada jsou autentickou kulisou, která umožní přenést se do minulých dob. Jana Machalická El tambor del mundo. Zámek Troja – Letní slavnosti staré hudby, 29. 7.

Bojovníci ztracení v čase Předpověď počasí na neděli věští kruté vedro. Pokud rozpálená noc na pondělí někomu bude bránit v usnutí, nabízí se na ČT2 film slavného hongkongského režiséra Wong Kar-waie Na východě ďábel, na západě jed (jinde známý jako Ashes of Time). Je to film, u kterého se dá docela dobře usnout – míněno v tomto případě jako kompliment. A možná nejlepší je sledovat ho ve stavu polospánku, kdy člověk citlivěji vnímá prchavé zákonitosti emocí a je ochotnější rezignovat na představu, že by mu film měl vyprávět nějaký srozumitelný příběh. Snímek z roku 1994 (a přestříhaný v roce 2008) byl v dosavadní režisérově filmografii ta nejvelkorysejší produkce, nevznikl ale Wongův nejdiváčtější film, možná naopak. Je to dílo, v němž je těžké pochopit, co se vlastně děje, zároveň je z něj ale, myslím, jasné, o co v něm jde. Omelancholii, bolest ze zapomnění, lásku a ztrátu. Smutní lidé s meči pijí nápoj zapomnění, bojují, vyrážejí na cesty, mluví spolu. To vše snímáno v posmutněle krásných obrazech – poušť ve Wongově filmu vypadá jako pláň plná žlutých květů. Na ní ztracení lidé, kteří asi milovali, ale možná už nevědí koho. Ondřej Štindl Na východě ďábel, na západě jed (HG, 1994), 28. 7., 0.15, ČT2

Anifilm se ozývá Filmy, které loni a letos uspěly na třeboňském festivalu Anifilm, se budou v úterý promítat v královéhradeckém kině Bio Central. Coby nejlepší krátké animované filmy ocenila mezinárodní porota snímky Ach, Willy (2012) a Father (2013): první z nich režírovali Marc J. Roels a Emma de Swaef, vznikl v koprodukci Belgie, Nizozemska a Francie: „Překvapivý a citlivý příběh s laskavým pohledem na vztahy v rodině z jiné perspektivy,“ zní jeho stručná charakteristika v odůvodnění verdiktu poroty. O rok později znovu zarezonovalo rodinné téma: „Ve filmu Father (Otec) se životní realita obrací vzhůru nohama a vytváří neskutečný dialog – rozhovor mezi dítětem a otcem, ke kterému ve skutečnosti nikdy nedojde,“ slibují producenti snímku, který vznikl v koprodukci Bulharska, Chorvatska a Německa a režírovali jej Ivan Bogdanov, Moritz Mayerhofer a Asparuh Petrov. V Hradci se dále budou promítat filmy Případ a Cizinec, oceněné jako nejlepší česko-slovenské studentské animované filmy. Nizozemský snímek One Moment, Please... získal zvláštní uznání poroty, stejně jako studentský film Pandy, který bodoval i v Cannes. Marcel Kabát Ozvěny Anifilmu, Bio Central, Hradec Králové, 30. 7. od 19.00