Nejlepší Vary za poslední roky

Barevný islandský alkoholismus? Černobílá anglická občanská válka? Vdovy po vojácích z Kursku a ukradené miliony eur? Letošní soutěže festivalu ve Varech byly pestré jako už dlouho ne.

Hlavní soutěž festivalu zaujala zejména žánrovým rozptylem: když už některé ze zde uvedených filmů nedosahovaly kvality, kterou by člověk od výkladní skříně festivalu kategorie A čekal, alespoň spolu vytvářely pozoruhodný mix. Prostě jenom zábavná byla například studie islandského alkoholického politika XL -nočními barvami sršící videoklip plný pití a sexu s absurdně krásnou herečkou Marií Birtaovou v hlavní roli. Jiný druh formálního experimentu představoval snímek Pole v Anglii - černobílá groteska z dob anglické občanské války, v níž nesympatičtí představitelé deklamují divadelní repliky.

Každý rok v soutěži vykrystalizují určitá jednotící témata; i když se pracovníci programového oddělení zaklínají, že nejde o záměr, společné body se prostě nemohou nevyskytnout. Jedním takovým byl letos motiv pronikání do cizích rodin. V řeckém filmu Září, který i přes svou nenápadnost a monotónnost zanechává překvapivě dlouhý divácký dozvuk, se osamělá žena po smrti milovaného psa začne postupně vnucovat do života náhodně poznané ženy a její rodiny; snímek vyniká hlavně interakcí ženských postav a v závěru sympaticky nejednoznačně navrhuje různé způsoby završení příběhu, přičemž si nakonec vybere ten nejsmířlivější. V barvotiskovém německém titulu Prameny života, který mapuje (západo)německé dějiny od 40. do 80. let, zase hlavní hrdina putuje z jedné domácnosti do druhé, film však trpí „pelíškovsky“ hladivým přístupem a těžko zaujme jiné než domácí publikum. Dost nepovedený český zástupce v hlavní soutěži, Hřebejkovy Líbánky, je potom příběhem o traumatizovaném muži, který se náhodou připlete na svatbu a kvůli dávnému přečinu ji obrátí vzhůru nohama. Drtivá většina problémů s Líbánkami spočívá ve scénáři Petra Jarchovského, bolestně okatě vykrádajícího severská dramata typu Rodinná oslava nebo Hon (ten ve Varech běžel loni), aniž se přiblížil jejich kvalitám: postavy se tu chovají nekonzistentně, pronášejí strojené věty, jedno dějství střídá druhé s topornou mechaničností, v tom závěrečném nechybí dramatický monolog, tak zbytečný a nefilmový jako už v Jarchovského a Hřebejkově nedávné Nevinnosti.

Jistou záchranu představují skvělé herecké výkony (Stanislav Majer, Jiří Černý, Aňa Geislerová), ale i ty blednou ve srovnání s jinými soutěžními filmy - vedle souhry hereček ve zmíněném Září třeba i s chlapci v chorvatsko-srbské komedii Knězovy děti o duchovním, který v Dalmácii zvyšuje porodnost, či se soustředěným výkonem aktérek ruského dramatu Hanba, jednom z nejlepších titulů hlavní soutěže. Kandidát na Křišťálový glóbus pro nejlepší film a zároveň držitel letošní ceny filmových kritiků FIPRESCI je inspirován tragédií ponorky Kursk a dále těží z minimalistického vyprávění, skvělé kamery a chladné krásy vojenské základny na samém severu Ruska. Hodně se mluvilo také o izraelském titulu Místo v nebi, příběhu generála rozklenutého napříč čtyřmi dekádami dějin židovského státu.

Slabých hodnocení se naopak dočkal například soutěžní snímek 11,6, kde titul označuje sumu v milionech eur, kterou po deseti letech spolehlivé práce a bezúhonnosti ukradne řidič a člen bezpečnostní agentury. To, že film nefunguje, mrzí o to více, že je inspirován skutečnými událostmi. Polská Papusza pak trpí podobným problémem jako Prameny života: portrét „nejslavnější cikánské básnířky na světě“ Bronislavy Wajsové (1908-1987) se nepodařilo přenést z domovského prostředí. Režisérské duo Joanna Kos-Krauze a Krzysztof Krauze v Karlových Varech zvítězilo před osmi lety s podobně laděným filmem Můj Nikifor o naivním malíři Nikiforu Krynickém.

Hlavní soutěží Karlovy Vary bohužel nemohou konkurovat jiným „áčkovým“ festivalům typu Cannes nebo Berlinale. Tím spíše se proto soustřeďují na soutěžní sekci Na východ od Západu, která sdružuje snímky ze střední a východní Evropy. Letos blok zahájil hraný debut Slováka Juraje Lehotského Zázrak, v němž se dokumentarista podepsaný například pod oceňovanými Slepými láskami vrací k sociální tematice a inspiraci reálnými příběhy. Film o dospívající Ele a jejích „kolegyních“ z nápravného zařízení stojí hlavně na výkonu hlavní představitelky. A už podle názvu je jasné, že skutečnými osudy se inspiroval i jiný hojně diskutovaný snímek z této sekce - Paradžanov, barvitá freska zachycující klíčové okamžiky v životě a tvorbě sovětským režimem perzekvovaného režiséra arménského původu Sergeje Paradžanova.

Mezi retrospektivami a archivními sekcemi zazářila skvěle zrekonstruovaná kopie klasického českého snímku Všichni dobří rodáci, kterou osobně uvedl režisér Vojtěch Jasný. Obnovu umožnila a finančně zaštítila Nadace české bijáky, která se loni podobným způsobem postarala o rekonstrukci Formanovy tragikomedie Hoří, má panenko.

Tradičně se konala i prezentace Docu Talents from the East, kde se představily nejpozoruhodnější autorské dokumentární projekty ze střední a východní Evropy ve fázi produkce či postprodukce; na akci pořádané v součinnosti karlovarského festivalu a přehlídky dokumentů v Jihlavě se objevily například chystané snímky Jana Gogoly (Exkurze), Iva Bystřičana (Mých posledních 150 000 cigaret), Roberta Kirchhoffa a Filipa Remundy (Jazzové války) či kolektivní dílo studentů FAMU podle bestselleru Mariusze Szczygiela Gottland. Aktuální ročník Karlových Varů proběhl bez zádrhelů (pomineme-li na poslední chvíli zrušenou účast herečky Audrey Tautou), s nejlepší soutěží za poslední roky, s nadprůměrně kvalitním doprovodným programem. Dokonce ani nebylo slyšet obvyklé frflání, že si filmaři udělali „večírek za desítky milionů korun z našich daní“. Je to akce, na kterou můžeme být v tuzemském i mezinárodním kontextu pyšní - a u dvacátého výročí festivalové „vlády“ Jiřího Bartošky a Evy Zaoralové (a nyní též nového uměleckého ředitele Karla Ocha) se spokojeně ohlédnout i těšit na příště.

SLAVNÍ HOSTÉ: Výtvarník Theodor Pištěk s kameramanem Miroslavem Ondříčkem se opět setkali s oscarovým hercem Murrayem Abrahamem, s nímž před 30 lety spolupracovali na filmu Amadeus. Oliver Stone si přijel pro Křišťálový glóbus za přínos světové kinematografi i. Po červeném koberci se prošla také Livia Klausová. A slávy si užila i delegace k islandskému filmu XL

Kyselé hrozny

1. JAN SVĚRÁK

Režisér a producent vyhrál soud nad pirátským serverem. Jeho film Kuky se vrací se do budoucna může sledovat jen legálně; Svěrák dokonce dosáhl půlmilionového odškodného. Při bolestivé vzpomínce na tento otřesný film, který i v kontextu současné české kinematografie děsí mírou nevkusu, zbývá jen se zeptat: kdy nějaký soud přikáže Svěrákovi odškodnit nebohé diváky? Třeba ty, kteří si vstupné poctivě zaplatili?

2. BOKOVKA

V proslulé pražské vinárně Bokovka, vlastněné skupinou umělců, třeba režiséry Janem Hřebejkem a Davidem Ondříčkem (na snímku), grafi kem Alešem Najbrtem či výtvarníkem Stanislavem Divišem, se možná záhy rozplyne sen o rozverném intelektuálním klubu: nepříliš výdělečný podnik má od umělců odkoupit gastronomický podnikatel Tomáš Karpíšek. V jakém podniku se potom pražská kavárna bude scházet a kout pikle?

3. BAŤOVCI

Ačkoli slavný průmyslník Tomáš Baťa (1876-1932) radil svým zaměstnancům, jimž nalinkoval všechny detaily života včetně soukromí, aby „nečetli ruské romány, neboť otravují duši“, sám psal prózu i básně. Jeho tvorbu i literární pokusy jeho nevlastního bratra a následníka Jana Antonína Bati (1898-1965) představuje výstava v Rajhradě u Brna, kterou uspořádal Památník písemnictví na Moravě.